Devadesátiletý příběh
Rok 1934 byl v některých ohledech podobný tomu, co zažíváme dnes. Byl to rok dramat, změn i nových příležitostí. Evropa byla nervózní, ale kultura žila o to víc. Kina dobýval zvukový film – technologický skok vykoupený ztrátou příležitostí pro mnoho hudebníků, kteří promítání němých filmů dosud doprovázeli živou hudební produkcí. Byla to ovšem nová příležitost pro ty, kteří hudbu k novým filmům nahrávali. Podobně dnes přemítáme nad tím, co přinese a o co nás naopak připraví sociální sítě, všechny formy virtuální komunikace a nástup umělé inteligence. Také rozhlasové vysílání se rozvíjelo a hudební doprovod dosud zpravidla obstarávali hudebníci živě ve studiu.
Tomu kvasu odpovídalo hemžení a tříbení, kdy se v nepřehledném sledu rodily, zanikaly, proměňovaly a překrývaly hudební formace, ty nejambicióznější dokonce o velikosti orchestrů. V létě 1934 se v dobovém tisku objevil inzerát oznamující právě takový počin. S maximálními uměleckými ambicemi. Nový orchestr ještě během léta pořídil nahrávku hudby k filmu Hrdinný kapitán Korkorán a během podzimu připravoval svůj první veřejný koncert ve vinohradském Radiopaláci. Nové těleso neslo název Orchestr F.O.K.
Mnohé detaily toho, co a jak se při zrodu značky F.O.K. odehrálo, už nezjistíme. Paměť zanikla spolu se zničením archivů, které to dokumentovaly. Co se ale zjistit dalo, to shrnul po nezměrném badatelském úsilí náš někdejší kolega Jiří Hannsmann ve svých kapitolách z historie F.O.K. Přečtěte si je na našich stránkách, odhalí Vám mnohá tajemství a detaily, které jste o FOKu dosud netušili. Už teď ale víte, proč se v programovém katalogu 90. sezóny objevuje říjnový koncert s tak speciálním programem a proč právě v Radiopaláci. Tímto Vás zveme na repliku vůbec prvního veřejného koncertu Vašeho orchestru.
Ve svých počátcích ještě FOK nebyl tím orchestrem, jak ho znáte dnes. Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, tedy oficiálním tělesem a institucí zřizovanou městem, se stal v roce 1952. Teprve tehdy se zcela zprofesionalizoval, rozrostl na velikost symfonického orchestru a také vyrazil do světa. Vůbec poprvé v roce 1957 do Polska, Itálie, Rakouska a Lipska a Jeny v tehdejší Německé demokratické republice. Dodnes mě udivuje, že v politicky dusné atmosféře padesátých let zůstala zachována zkratka FOK, atribut z časů, kdy byl orchestr ještě soukromým tělesem.
Možná měl na kontinuitu zkratky FOK vliv dr. Václav Smetáček, který představuje úkaz dnes vídaný zřídka. Šéfdirigentem orchestru byl celých třicet let až do roku 1972 a provedl ho tak složitým obdobím od války přes transformaci v padesátých letech až do ustálení velikosti a obsazení platného, jen s drobnými korekcemi, doposud. Významnou šéfdirigentskou éru představovalo období Jiřího Bělohlávka v letech 1977 až 1990 a na něj navazujícího Petra Altrichtera. Tyto řádky píši bezprostředně po koncertech Petra Altrichtera v 89. koncertní sezóně v březnu 2024 a jsem šťastný, že se k orchestru stále pravidelně vrací. V dubnu 2025, se před orchestrem objeví Tomáš Netopil. Dominantní zastoupení českých dirigentů ve výroční sezóně je samozřejmě symbolické, tím spíše, že se ve své první polovině překrývá s Rokem české hudby. Tento koncert je zároveň prvním společným projektem od oznámení šéfdirigentské spolupráce Tomáše Netopila s Pražskými symfoniky pro nadcházející roky. Inaugurace proběhne se zahájením 91. sezóny, ale i tento koncert bude speciální.
S devadesátou koncertní sezónou se završí šéfdirigentské angažmá Tomáše Braunera. Podotýkám, že tím nekončí jeho spolupráce s Pražskými symfoniky. Tomáš Brauner si Vás, naše publikum, získal. Získal si i orchestr. Porce jeho koncertů v devadesáté sezóně je barvitá a nápaditá. Vypukne nepřehlédnutelně. Do výroční sezóny vstupují Pražští symfonikové oficiálně v polovině září provedením monumentální Symfonie tisíců Gustava Mahlera. Nejde o touhu po monstróznosti a výroční gesto. Ten koncert je poděkováním všem generacím hudebníků, kteří FOK prošli od jeho založení až po ty, kteří aktuální sestavu orchestru tvoří dnes a je také poděkováním tisícům posluchačů, kteří ho devadesát let provázejí.
Jsou momenty, které na pódiu zaregistrujete jen letmo. Nebo vůbec, protože se odehrají v zákulisí, případně dokonce i někde úplně jinde. Mají ale na atmosféru koncertů ohromný vliv.
Hudebníci u notového pultu si po příchodu na pódium spolu podávají ruku. Jde o neokázalý rituál, gesto kolegiality. Jsou to profesionální hudebníci, ale jdou si spolu zahrát. Mám to gesto moc rád.
Práce dirigenta je osamělá. Podobně jako to mají spisovatelé. Nebo vrcholoví sportovci v momentě svých výkonů. Nenechte se zmást samotným koncertem, to je jen malá část jejich práce. K tomu připočtěte čas strávený na cestách a studiem partitur. Ještě jednou tu jmenuji Petra Altrichtera. Velmi si vážím toho, že si najde pravidelně čas na přátelský rozhovor. Jeho postřehy jsou neocenitelné. Také se zajímá o mladší kolegy a umí je podpořit. Tomášové Brauner a Netopil jsou také přáteli a v nejlepším slova smyslu kolegy. Jsou to úkazy, mezi spíše individualisticky založenými dirigenty, vzácné.
V lednu 2024 jsme v rámci japonského turné přicestovali do města Iwaki, rodiště Ken-ičiro Kobajašiho, který koncert dirigoval. Čekal nás zástup fanoušků s vlajkami a šálami Prague Symphony Orchestra. Objevily se pak i v sále při potlesku na závěr koncertu. Od jiné japonské fanynky jsme pak dostali ručně psaný dopis v češtině. Nemůžete v takovou chvíli nebýt patriotem.
V uplynulé sezóně, v listopadu, abych poukázal i na naše komorní koncerty, vystupoval v kostele sv. Šimona a Judy klavírista Martin Kasík s Bennewitzovým kvartetem. O pauze koncertu jsem dostal zprávu, že v první řadě sedí dáma, jeho fanynka, která ten den slavila své životní jubileum, osmdesátiny. Řekl jsem to Martinovi a on ji šel po koncertě osobně pozdravit. Věnoval jí i své koncertní květiny. Bylo to dojemné setkání čiperné dámy a skvělého klavíristy.
Tohle všechno jsou momenty, při kterých mám pocit, že se dotýkám esence smyslu naší práce. Samozřejmě vedle samotné radosti z hudby a uměleckých výkonů.
Milí přátelé, velmi bych si přál, abychom právě v nadcházející koncertní sezóně takových uhrančivých momentů společně zažili co nejvíce.
Daniel Sobotka
ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK
