Thomas Hampson (dnes šestašedesátiletý pěvec) zaujal hned prvním tónem – vysokým e zpívaným a piena voce – v první písni Il mio martir (Mé utrpení). Ano, když se umí zpívat a kariéra je rozumně budována, kdy pěvec nezpívá mimo svůj hlasový obor a svou kariéru buduje s myšlenkou, že neskončí v pětatřiceti letech, pak zpívá i v tomto věku. Z projevu Thomase Hampsona, jehož celovečerní písňový recitál s písněmi Gustava Mahlera před mnoha lety na pražském Žofíně mají mnozí posluchači ještě v živé paměti, je stále znát jeho poctivý přístup k umění a ke zpěvu, dokonalé ovládání pěvecké techniky a hluboký ponor do interpretovaného díla. Thomas Hampson patří k největším pěvcům 20. a již i 21. století. Nikdy neomezil svůj repertoár pouze na oblíbené operní kusy, připomeňme alespoň jeho výkon v opeře Miroslava Srnky Jižní pól v Bavorské státní opeře v Mnichově v roce 2016.
V druhé polovině koncertu zazněla nejhranější a nejznámější skladba Nikolaje Rimského-Korsakova – symfonická suita podle Pohádek z tisíce a jedné noci Šeherezáda.
Celý koncert Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK řídil jeho šéfdirigent Tomáš Brauner, jeden z nejvýznamnějších českých dirigentů střední generace. Tomáš Brauner bez vnějších efektů slouží dílu. Partituru má vždy do nejmenších detailů prostudovanou, respektuje skladatelův zápis a svůj interpretační názor dokáže vtisknout celému orchestru, který následuje jeho zřetelná a jasná gesta, jeho smysl pro tektoniku díla a jeho celkové vyznění. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK se v Šeherezádě doslova blýskl, jeho dlouholetý šéf Václav Smetáček by měl jistě radost z tohoto krásného výkonu i ze všech instrumentálních sól – v houslích, violoncellu, hoboji, klarinetu a dalších. Tato vynikající forma orchestru je jistě výsledkem systematické práce jeho současného šéfdirigenta.
Zbyněk Brabec, 21. 6. 2022, Opera Plus
Městský orchestr FOK má sice skromnější rozpočet, zato pestřejší nabídku, od orchestru v oficiózní Smetanově síni Obecního domu se svými věčnými problémy po hudební imaginárium či varhanní recitály. (Nechápu, proč Česká filharmonie koncepčně nevyužívá varhany v Rudolfinu.) Hlava FOKu tvrdí, že „koncertní sezona Pražských symfoniků má v sobě zakomponovány svorníky – mezi dneškem a zítřkem i mezi kulturními odlišnostmi“. Dnešek by mohla například předjímat v premiéře Praga Arcana Jana Ryanta Dřízala nebo multižánrový symfonický projekt Tata Bojs, což ale není zrovna originální… Své posluchače si jistě najdou večery propojující poezii a literaturu s hudbou. Jestliže ČF zařazuje do svých programů stále více Českou studentskou filharmonii a setrvale členy své „akademie“, FOK pečuje o školní dorost Gymnázia a hudební školy hlavního města Prahy.
Nabídka FOKu je přebohatá. V okruhu mého zájmu budou 1. houslový koncert Jana Kubelíka, což by mohl být instrumentální objev sezony, Rybova Česká mše vánoční, jež asi bude na rozdíl od autentického podání Václava Lukse v ČF v režii Matěje Formana zábavná (zato Bachovy Janovy pašije ve stejné režii budou doufám kontemplativní), Skrjabinův Prométheus, Podivuhodný kouzelník Vítězslava Nezvala, Ensemble Tourbillon, spojení varhaníka Oliviera Latryho a pianisty Érica Le Sageho, Händelovy Chandos Anthems, dvojice Florence Malgoire–Mahan Esfahani. Zvědavý budu na hru Kölner Kammerphilharmonie a její „veselé Velikonoce“ (že by zrod nové tradice – Velikonočního festivalu?). Nevím však, co očekávat od perské a mandincké hudby a spojení stále více barevně bohatého sopránu Simony Šaturové a útlého kontratenoru Filippa Mineccii. Překvapivou informací je rezidentství Pražských komorních sólistů (vznikli v roce 1961 na platformě FOKu, nový život jim začal díky Radku Baborákovi v roce 2013) v kostele sv. Šimona a Judy, jež je od jeho odkoupení Prahou ve správě FOK.
Má-li ČF silný tah mimo jiné díky Semjonu Byčkovovi a tandemu koncertních mistrů Janu Mráčkovi a Jiřímu Vodičkovi, pak je stále zřejmější, že velmi šťastným manažerským tahem vedení Pražských symfoniků bylo angažování šéfdirigenta Tomáše Braunera, který má oproti Byčkovovi výhodu hluboké znalosti českého prostředí a specifik, a koncertního mistra Romana Patočky.
Luboš Stehlík, 29. 5. 2022, www.casopisharmonie.cz
Jako celek kantáta vyzněla krásně s řadou velmi působivých míst. O to se zasloužil dirigent koncertu [Tomáš Brauner], který svou taktovku držel pevně v ruce. Jeho jasná a přesná gesta bez jakékoliv vnější okázalosti a přirozená muzikalita byly všem účinkujícím oporou. Je s podivem, že o dirigenta, který rozumí zpěvákům a umí je doprovázet (má praxi v operních domech v Plzni a v Ostravě), Národní divadlo v Praze neprojevuje zájem. Orchestr pod jeho taktovkou zněl velmi měkce, což se prokázalo hned v úvodu skladby při nástupu smyčců, přičemž žesťům nechyběla potřebná údernost. V dirigentově pojetí byla od sebe jasně odlišena lyrická místa kantáty od dramatických, přičemž skladba gradovala ve svém závěru (tak je ostatně napsaná samotným skladatelem).
Zbyněk Brabec, 3. 5. 2022, Opera Plus
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK a jeho hlavní hostující dirigent Jac van Steen nabídli na čtvrtém koncertu abonentního cyklu C (Smetanova síň, 30. března 2022) svým posluchačům pestrý a atraktivní program: dvě zřídka uváděné symfonické básně a po nich Dvořákův Klavírní koncert g moll op. 33, jehož sólistou byl jeden z nejvýznamnějších a nejzajímavějších světových pianistů Lukáš Vondráček.
V úvodu večera zazněla symfonická báseň Šumařovo dítě od Leoše Janáčka. Jac van Steen dokázal tento pochmurný příběh „vyprávět“ neobyčejně sugestivně a s pozoruhodným citem pro detail. K vystižení ponuré atmosféry skvěle využil potemnělé nástrojové barvy, přičemž zvlášť působivé byly hluboké dechy. Jako hlas z nebe zněly v této baladě sólové housle koncertního mistra FOKu Romana Patočky.
Zlatým hřebem večera byl Dvořákův Klavírní koncert g moll. Poslouchat Lukáše Vondráčka je pokaždé výjimečný zážitek, a nejinak tomu bylo i tentokrát. První větu vnímal klavírista – ale i orchestr – značně dramaticky. Bylo v ní však nejen vzrušující napětí, někdy zjevné, někdy jakoby skryté, ale také spousta nádherných lyrických míst. Virtuózní a s ohromnou fantazií provedená kadence této věty vyzněla pak sama o sobě jako jakýsi „příběh v příběhu“. Horny na počátku pomalé věty odvedly posluchače do volné přírody a měkký, stříbřitý tón Vondráčkova klavíru evokoval hned od prvních taktů svit měsíce. Podmanivou nokturnovou náladu této věty sice později zčeřily vzrušenější partie, ale v závěru se vše rozplynulo do konejšivého pianissima. Zvláštní ocenění si v této větě zasloužil orchestr, který Vondráčkovu kouzlení se zvukem nabídl inspirativní prostor. Ve finální větě nasadil Vondráček pekelné tempo, jež mu poskytlo příležitost blýsknout se řadou překvapivých zvukových efektů. Druhé téma bylo nejen krásně vylehčené, ale navíc jsem v něm vnímal i jistý zajímavý nádech grotesknosti.
O Vondráčkově nástrojové technice nemohu opět napsat nic jiného, než že je famózní. Fascinovala už v první větě, a ve větě finální jsem měl v některých závratně rychlých místech dokonce pocit, že je nevydýchám. Klavíristův strhující výkon vyvolal bouřlivý potlesk, dupání a mohutné volání bravo.
Věroslav Němec, 1. 4. 2022, www.casopisharmonie.cz
Tomáš Brauner i FOK toho využili víc než bohatě. Jejich provedení Ptáka ohniváka bylo pohádkové a připomínalo bohatou impresionistickou paletu, v níž se barvy přelévají do stále nových a nových barevných kombinací, jednou jasně zářivých, jindy tajemně světélkujících, někdy měkce opalizujících, pak zase sametově hebkých. Tomáš Brauner zjevně přesně věděl, co chce i jak toho docílit, a orchestr mu dělal pomyšlení: sólové vstupy jednotlivých hráčů byly jeden po druhém opravdovou lahůdkou. Zajímavým a osvěžujícím „režijním“ nápadem bylo situování dvou orchestrálních hráčů mimo pódium. V části nazvané „Jitro“ se ozvalo krátké sólo trumpetisty z balkonu hlediště a ve scéně „Kouzelné vyzvánění, objevení příšer“ znělo efektní vyzvánění zvonů z varhanní empory.
FOK i Tomáš Brauner jsou viditelně a slyšitelně ve výtečné formě a jejich vstup do 87. koncertní sezóny se vydařil víc než skvěle.
Věroslav Němec, 17.10.2021, www.casopisharmonie.cz
Jedním z nejnáročnějších klavírních děl vůbec se Vondráček nenechal ani v nejmenším zastrašit, ba naopak. Do interpretace dal úplně všechno. Každý nejmenší detail byl pečlivě propracovaný, nálady se střídaly, barev v průběhu bezmála třičtvrtěhodinové kompozice posluchač zaznamenal také nespočet. Nejneuvěřitelnějšími se staly pianové okamžiky, kdy by vedle klavíru bylo slyšet spadnout špendlík. Sál zaplavilo hrobové ticho a všichni jen hltali Vondráčkovo umění naprosto citlivě a srozumitelně odehrát interpretačně nesmírně náročné pasáže.
Po boku klavíristy stál dirigent Tomáš Brauner a představoval pro něj společně s orchestrem sehraného společníka. Sólista dýchal spolu s orchestrem a naopak. Dynamické oblouky budovali dohromady a zvuk všech účastníků byl příjemně vyvážený. Zpěvná sóla dechových nástrojů se doplňovala se sóly klavírními, široké smyčcové melodie evokující třeba pohled do rozlehlé krajiny pak podporovaly sólistu ve vroucnějších úsecích. Brilantně provedenou třetí větou dílo vygradovalo až do velkolepého finále. Nadšené publikum pak obdařilo vystupující dlouhým potleskem vestoje.
Hudebníci v čele s šéfdirigentem Tomášem Braunerem hráli neslýchaně, přímo senzačně.
Lukáš Červený, 15. 10. 2021, Klasika Plus
„Hudba zněla krásně zdrženlivě, nerámusila, ale uměla náhle přidat. Přicházela řada lehkých a líbezných míst i přirozená zrychlení, první věta dostala logické členění, ale nic nebylo vyhrocené. Largo znělo měkce a kulatě, hudební fráze vyrůstala jedna z druhé, agogika šla ruku v ruce s dynamikou. Ani Scherzo nebylo naštěstí ve výrazu usilovné, ale vyznělo v rozumné dynamice, se zřetelnými protihlasy a s krásnými intermezzy naprosto ideálně. Finále pak bylo skvěle muzikální, mělo dvořákovskou atmosféru místy skoro až ‚rusalčí‘, logická tempa a gradace…“
Petr Veber, 24. 6. 2020, Klasika Plus
„Largo bylo místy vedeno do úplného ztišení s drobnými pauzami, bylo krásné a dojemné, v lyrických detailech bylo cítit hodně jemnosti a jímavosti. Hlavní leitmotiv, ať už hraný žesti či smyčcovými nástroji, nejednomu posluchači vehnal slzy do očí. Naopak části Scherzo a Allegro con fuoco byly spojeny a hrány v rychlém tempu s velkým symfonickým zvukem v závěru. Zde vynikaly pregnantně znějící a dokonale čitelné tympány.“
Veronika Vojčáková, 24. 6. 2020, Opera Plus
„Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK umí zahrát, když je potřeba, opravdu dobře. Dvořákova hudba zněla inspirovaně. Neúprosný rytmus tympánu v podání jedinečně empatického bicisty, názorné smyčcové plochy, jakoby smutný balet, temné trombony, sóla hoboje a flétny, strašidelný úder gongu…“
Petr Veber, 6. 3. 2020, Klasika Plus
„…tak vyznívalo šéfdirigentovo pojetí, kterému odpovídaly perfektně sehrané žestě, pěkně artikulující i spolehlivě spolupracující dřeva a měkce hrající smyčce. Od prvního motivku na samém začátku symfonie výrazně přispívala první horna i celá čtveřice lesních rohů, dotvářejících nezaměnitelný zvuk díla.“
Petr Veber, 28. 2. 2020, Klasika Plus
„Dramaturgicky byl večer velmi zdařilý. (…) Orchestr ukázal, že se dokáže ztotožnit s osudem nizozemského lidu, a pomohl hrdinovi v boji proti španělské nadvládě. Ihned bylo jasné, že hostující dirigent Michael Sanderling přesně ví, co si přeje, proč je to tak správně a také jakým způsobem to sdělit orchestru. Hráči jeho gesta respektovali v maximální možné míře, a tak se posluchači dočkali dokonalé souhry, velkého množství dynamických odstínů i různých nálad. Skvělou práci, stejně jako po celý zbytek večera, odváděla sekce dřevěných dechů. (…) Prosadil se také tympánista se svými barokními nástroji a stejně tak hráči na klariny, kteří byli pro tuto příležitost přizváni, aby dodali slavnostnímu provedení jedinečný charakter. To se rozhodně povedlo.“
Lukáš Červený, 8. 2. 2020, Klasika Plus
„…mnohem víc utkvěla v paměti časově poloviční Rousselova suita. A nejen proto, že orchestr ji zahrál velmi dobře.“
Věra Drápelová, 31. 1. 2020, idnes.cz
„Dirigent inspiroval Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK k jistému a sehranému projevu.“
Petr Veber, 31. 1. 2020, Klasika Plus
„Nicméně se opět potvrdilo, že Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK je schopen pod vedením špičkového dirigenta, jakým Antoni Wit bezesporu je, podávat skvělé výkony.“
Michal Rezek, 17. 1. 2020, Opera Plus
„Zcela zásadním posluchačským zážitkem se stal a byl Lutosławského Koncert pro orchestr.“
Petr Veber, 16. 1. 2020, Klasika Plus
„Orchestr však hrál tak, abychom rozhodně neklesali na duchu. V plné palbě jsme mohli vychutnat veliké obsazení hlavně v žesťové sekci, jejichž melodie a témata se několikrát ozývala údolími, přes hory, doly a ještě dál. Krásná sóla jsme zaslechli zejména v partu 1. lesního rohu (Zuzana Rzounková), dále hoboje a dalších dechů, které se příjemně pojily se smyčci. Náročná partitura byla Inkinenem provedena s ušlechtilým zvukem celého tělesa, zejména v pasážích největších fortissim, které i díky mistrné instrumentaci neztratily lesk a čitelnost jednotlivých nástrojových skupin a hlasů. Celkově byl večer koncipován s myšlenkovou hloubkou a ověnčen úctyhodnými výkony umělců. Závěr sezony se jednomu z našich předních orchestrů velmi povedl.“
Kristýna Farag – 22. 6. 2019, klasikaplus.cz
„Orchestr hrál mimořádně soustředěně – vystihl v mnoha proměnách řadu náladových poloh od bizarních zvuků scherza přes nesmlouvavou závažnost první části až po zasněné epizody a projasněný závěr.“
Petr Veber – 11. 4. 2019, klasikaplus.cz
„Výrazné bylo legato smyčců, lehoulince se vznášely tóny při sólech dřevěných nástrojů, dobře zahrály žestě. Bylo vidět, že si dirigent i orchestr dali záležet na detailním propracování každé části.“
Aleš Bluma – 1. 2. 2019, klasikaplus.cz
„Pražští symfonikové ohlásili Tomáše Braunera jako příštího šéfdirigenta. Ujme se funkce na podzim roku 2020. Koncertní program, který s orchestrem připravil do Smetanovy síně na čtvrtek a na dnešek, ukazuje, že by jeho příští období vůbec nemuselo být špatné. Sukova Symfonie Asrael vyzněla jednoznačně pozitivně – v obou smyslech slova. Jak v závěrečné katarzi, završující ve skladbě předchozí vyjádřené zápasy, tak v tom zásadnějším pohledu, to znamená interpretačně.“
„Tomáš Brauner vystihl obě stránky výrazu a ovládl celou stavbu a formu zralým, přehledným a poutavým způsobem. Orchestr hrál mimořádně soustředěně – vystihl v mnoha proměnách řadu náladových poloh od bizarních zvuků scherza přes nesmlouvavou závažnost první části až po zasněné epizody a projasněný závěr.“
Petr Veber – 11. 4. 2019, klasikaplus.cz
„Pietari Inkinen není typem hvězdy, umělcem, který by sám na sebe při koncertě i v širším kontextu nějak výrazně upozorňoval. O to hodnotnější je a určitě ještě bude jeho pražské působení, které započalo v roce 2015 a je prozatím smluvně garantováno do roku 2020. Ve Wagnerovi i v Janáčkovi teď potvrdil, že umí dílo krásně modelovat a vystavět, že má intuici a cit, techniku, autoritu i zvládnuté prostředky, jak dosáhnout svého. Provedení tří operních scén vedl s přiměřenou, již dosaženou zralostí, přirozeně a usazeně, vystihoval a stupňoval ve zvoleném klidném tempu romantickou výrazovou intenzitu a opojnou, až magickou nekonečnost melodické linky a jejích barev. Wagner vyzněl orchestru jako vzácný dotek s přesně vystiženým stylem.“
Petr Veber – 28. 6. 2018, Harmonie
„Pražští symfonikové podali bezchybný výkon a prokázali, že i (suita z Prokofjevova baletu, pozn. red.) Popelka má své místo na slunci.“
Ivan Žáček – 19. 4. 2018, Harmonie
„Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK (…) dokázal vytvářet silné hudební obrazy s celou paletou barev, orchestr měl hutný, široký, místy romantický zvuk.“
„Orchestr znovu detailně, bez potřeby chvátat, hudbu stupňoval a emočně vykresloval, za pomoci všech barev a jejich odstínů. Jsem si jist, že nevynechal ani jeden.“
Jan Průša – 22. 03. 2018, Opera Plus
„Mahlerova Devátá symfonie je nevšední dílo a Pražští symfonikové dali jejímu podobně ne tak běžnému provedení v abonentní sezoně sváteční parametry.“
„Orchestr v té chvíli v tichých ojedinělých souzvucích korunoval celovečerní vyrovnaný výkon tím nejlepším a nejkrásnějším možným způsobem.“
Petr Veber – Harmonie, 16. 11. 2017
