Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK je oficiálním orchestrem hlavního města Prahy, který patří ke špičkovým českým hudebním tělesům. Založen byl roku 1934. Zkratka FOK symbolizuje původní zaměření orchestru (Film – Opera – Koncert). Orchestr sídlí a koncertuje v atraktivním prostoru Smetanovy síně Obecního domu, který je jednou z nejznámějších secesních staveb v Praze.
Na počátku existence Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK byla odvážná idea Rudolfa Pekárka. Ten věřil, že nepříznivému dopadu hospodářské recese na pražský hudební život lze čelit vytvořením nového všestranného orchestru, který by uspokojil rostoucí potřeby rychle se rozvíjejícího zvukového filmu a rozhlasového vysílání. Založení tělesa prosadil Pekárek v druhé polovině roku 1934 na schůzi obdobně smýšlejících mladých kvalifikovaných hudebníků, kteří jej pověřili uměleckým a vedením právě vzniklého orchestru.
Nový 24členný soubor zvažoval v zájmu uhájení své existence v těžkých dobách – vedle uplatnění ve filmu a v rozhlase – také pravidelné účinkování v operních představeních. Operní činnost jako jediná nebyla ovšem nikdy plně uskutečněna. Hlavním zájmem a cílem všech zúčastněných byla pochopitelně možnost pořádat své vlastní koncerty, a to i přes zřejmá úskalí daná existenční nejistotou nového orchestru bez jakékoliv subvence, i tvrdou konkurencí již zavedených velkých symfonických těles a řady menších orchestrů. Široké spektrum předpokládaných aktivit inspirovalo designovaného šéfa orchestru Rudolfa Pekárka k odpovídajícímu pojmenování tělesa. Použitím iniciál slov Film, Opera a Koncert vznikl název „Orchestr F.O.K.“.
Úspěšné složení konkurzní zkoušky ve studiích Radiojournalu, tj. Československého rozhlasu, přineslo překonání existenční bariéry a dosažení prvního velkého úspěchu. Pravidelné relace v rozhlase se tak staly prvním stabilním angažmá orchestru. Jejich počet postupně rostl a v letech 1936–1937 dosáhl frekvence pěti relací týdně. Filmová unie nejprve spolupráci odmítla, úspěchy v rozhlase a Pekárkova diplomatická jednání pak ale přece jenom vedly k uzavření důležité dohody. To umožnilo Orchestru F.O.K. nahrát ještě v roce 1935 hudbu k 18 filmům. Pekárek sám se pak dokonce stal členem výkonného výboru vlivné Filmové unie. Práce pro film se stala na řadu let základním zdrojem prostředků pro zajištění existence orchestru. Od roku 1935 až do založení samostatného filmového orchestru v roce 1943 nahrál Orchestr F.O.K. hudbu k téměř všem českým filmům. Řadí se k nim například Kristián, Baron Prášil, Cesta do hlubin študákovy duše, Bílá nemoc, Tři vejce do skla. Celkový počet filmů, k nimž Orchestr F.O.K. natočil hudbu, dosahuje neuvěřitelného čísla 212. Koncertní činnost zůstávala po celé období stabilizace orchestru hlavním cílem jeho uměleckých aspirací. V prvních letech však nebylo pořádání veřejných koncertů ve vlastní režii v ekonomických možnostech nového tělesa. Orchestr byl proto závislý na pozvání od jednotlivých pořadatelů. Prvním, kdo přizval těleso k uspořádání koncertu, byl Spolek výtvarných umělců Mánes, a to 25. března 1936. Taktovky se tehdy ujal pozdější dlouholetý šéfdirigent FOKu dr. Václav Smetáček.
Rok 1937 přinesl Orchestru F.O.K. významné angažmá, které s jeho jménem a kvalitou seznámilo široký okruh obecenstva. Jednalo se o účast v představeních Ibsenova Peer Gynta v Městském divadle na Královských Vinohradech. Scénickou hudbu Edvarda Griega hrál Orchestr F.O.K. ve všech reprízách pod taktovkou Rafaela Kubelíka. Slavnostním pořadem konaným v den státního svátku 28. října 1937 a věnovaným památce T. G. Masaryka zahájil orchestr řadu koncertů v sále Městské knihovny, které pokračovaly i v následujícím roce.
Prvním koncertem po okupaci země bylo vystoupení pro nuselskou sekci Sokola s uvedením Larga z Novosvětské symfonie a Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Obdobně zaměřených koncertů se v následujícím období konala celá řada. Významnou událostí roku 1939 bylo zahájení velkého cyklu nedělních dopoledních koncertů ve Smetanově síni. V září roku 1941 se uskutečnilo jedinečné setkání orchestru s Václavem Talichem při provedení Dvořákových Slovanských tanců demonstrativně přijatých zaplněným stadionem pražské Štvanice. V srpnu 1942 byl orchestr dán v rámci „totálního nasazení“ k plné dispozici pražské německé opeře. Činnost orchestru byla až do konce války zcela omezena a podařilo se uspořádat jen 6 dalších koncertů.
Již na podzim roku 1945 byl vypsán první abonentní cyklus pro pražské publikum. Velký význam pro postavení a rovněž popularitu orchestru u jeho abonentů sehrála Smetáčkova dramaturgie. Šéfdirigent se soustředil na širokou škálu světové a české tvorby. V tematických cyklech (například Beethovenových či Dvořákových symfonií, velkých vokálně-symfonických děl Antonína Dvořáka) byli posluchači postupně seznamováni se základními díly orchestrálního repertoáru.
V roce 1947 vystoupil Orchestr F.O.K. poprvé na festivalu Pražské jaro: dne 15. května ve Smetanově síni provedl pod taktovkou Rafaela Kubelíka se sólistou Davidem Oistrachem koncerty pro housle a orchestr Johannesa Brahmse (D dur op. 77), Sergeje Prokofjeva (č. 1 D dur op. 19) a Arama Chačaturjana. Cenným dokumentem je zvukový záznam koncertu pořízený Československým rozhlasem.
Výsledek mnohaletého úsilí vedení orchestru o veřejné uznání významu tělesa přichází 1. ledna 1952. Po vzoru jiných měst Evropy zřizuje k tomuto datu pražská radnice svůj profesionální reprezentační orchestr. Tradiční zkratka zůstává zachována a nový název orchestru zní: Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Anglický ekvivalent Capital City of Prague Symphony Orchestra se zkracuje na Prague Symphony Orchestra, v německy mluvících zemích pak užívá orchestr název Prager Symphoniker, česká verze Pražští symfonikové se stává všeobecně používaným synonymem oficiálního názvu tělesa.
V roce 1957 odcestoval orchestr do Polska na své první zahraniční turné (Krakov, Varšava). V témže roce vystupoval se skvělými úspěchy v Itálii (Perugia, Citta di Castello, Sulmona, Arezzo, Florencie, Miláno, Benátky), Rakousku (Linec, Vídeň) a v Německu (Lipsko, Jena). Nadšené přijetí Dvořákova Requiem v Itálii, ovace ve vídeňském Musikvereinu a úspěch na mezinárodním festivalu v Lipsku znamenaly okamžité a také trvalé zapojení do evropského hudebního dění. Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK hostoval ve většině evropských zemí, opakovaně též v Japonsku a Spojených státech. Navštívil rovněž Jižní Ameriku, Portoriko, Tchaj-wan, Koreu, Turecko, Izrael, Čínu, Omán a další země. S výjimkou let 1958 a 1961 vyjíždí orchestr na zahraniční pódia každoročně.
Rudolf Pekárek, zakladatel Orchestru F.O.K., byl na podzim roku 1941 deportován transportem B do Lodže a nastoupil tak cestu německými koncentračními tábory. Válečné útrapy přežil a po roce 1945 se k orchestru vrátil v roli správního ředitele. Další zlom v jeho životě znamenal rok 1948. Stejně jako řada významných osobností české hudby (Kubelík, Firkušný) se i on po strašných zkušenostech z období 2. světové války rozhoduje pro emigraci a na podzim 1948 odjíždí do Austrálie. Tam se stává dirigentem West Australian Symphony Orchestra v Perthu a později šéfdirigentem Queensland Symphony Orchestra v Brisbane.
Žádná jiná umělecká osobnost, která prošla historií orchestru, s ním není tak důvěrně spjata, jako dr. Václav Smetáček. U dirigentského pultu se v hojné míře objevoval, byť jako host, již od samých počátků existence tělesa. V květnu roku 1942 byl pověřen funkcí šéfdirigenta a od té doby se datuje výrazná a nesmírně důležitá umělecká éra orchestru. Václav Smetáček byl šéfdirigentem z dnešního pohledu neuvěřitelných třicet let.
Po Smetáčkově odchodu z funkce šéfdirigenta postupně převzali umělecké vedení Ladislav Slovák (1972–1976), Jindřich Rohan (1976–1977) a Jiří Bělohlávek (1977–1990).
Jiří Bělohlávek
Jeho působení tvoří významnou etapu z hlediska intenzivního uměleckého rozvoje tělesa. Nový mladý šéfdirigent tehdy inicioval generační výměnu hráčů a vytrvale rozšiřoval repertoár orchestru odvážnou dramaturgií, přičemž dával příležitost i moderním českým skladatelům. Sám Bělohlávek vytrvalou prací s orchestrem umělecky rostl a postupně se profiloval skrze zdravou ctižádost, sebekázeň a úsilí jako výrazná umělecká osobnost.
Po něm nastoupili do vedení orchestru postupně Petr Altrichter (1990–1992), Martin Turnovský (1992–1995) a Gaetano Delogu (1995–1998).
Počátkem sezóny 2001/2002 funkci šéfdirigenta FOK převzal v Praze dobře známý, respektovaný a publikem i členy orchestru FOK od roku 1959 uctívaný francouzský dirigent Serge Baudo. Nezapomenutelným zážitkem se pro pražské posluchače stalo např. Baudovo provedení oratoria Arthura Honeggera Jana z Arku na hranici v polovině června 2004. Baudo obohatil programy orchestru FOK o četné pozoruhodné kreace – zvláštní pozornost věnoval francouzské hudbě a také dílům soudobých autorů a skladatelů 20. století.
Když s koncem sezóny 2005/2006 skončila šéfovská éra Serge Bauda, vstoupil orchestr do nové fáze svého vývoje: funkci šéfdirigenta převzal Jiří Kout. Jiřího Kouta provázela pověst proslulého operního dirigenta, který vytvořil špičková provedení děl Richarda Wagnera, Richarda Strausse a Leoše Janáčka v operních divadlech světového renomé. Kout je mj. nositelem státního vyznamenání – medaile Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění, které mu v roce 2007 udělil prezident Václav Klaus. V roce 2010 také obdržel Cenu Thálie. Od října 2011 však bohužel Jiřího Kouta pronásledovaly zdravotní problémy, které mu znemožňovaly plně vykonávat svou funkci. Na jaře 2013 se stal čestným šéfdirigentem.
V letech 2015–2020 byl v čele orchestru finský dirigent Pietari Inkinen.
Od sezóny 2020/21 je šéfdirigentem Tomáš Brauner.
Mezi významné české dirigenty, kteří s orchestrem dlouhodobě spolupracovali, patří zejména Václav Neumann, Zdeněk Košler, Vladimír Válek a Zdeněk Mácal. První jmenovaný uskutečnil vedle šéfdirigenta Smetáčka zajímavé nahrávací projekty, které čekají na znovuobjevení – například vůbec první český záznam raných symfonií Antonína Dvořáka.
Umělecké renomé a respekt si orchestr udržoval po celou dobu své existence spoluprací s mezinárodně uznávanými dirigenty (Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, sir Georg Solti, Seiji Ozawa, Walter Süsskind, Zubin Mehta, Kurt Masur, Carlos Kleiber, sir Charles Mackerras, Charles Dutoit, Gennadij Rožděstvenskij, Leonard Slatkin, Michel Plasson, Neeme Järvi, Krzysztof Penderecki, Christoph Eschenbach, Eliahu Inbal, Yan Pascal Tortelier, Paavo Järvi, Richard Hickox, Andrej Borejko, Helmuth Rilling ad.), instrumentálními sólisty (David Oistrach, Isaac Stern, Josef Suk, Arthur Rubinstein, Rudolf Firkušný, Svjatoslav Richter, Claudio Arrau, Murray Perahia, Ivan Moravec, Garrick Ohlsson, Maurice André, Mstislav Rostropovič, Mischa Maisky, Martha Argerich, Hienrich Schiff, Anne-Sophie Mutter, Leila Josefowicz, Sergei Nakarjakov, Vadim Repin, Pinchas Zukerman ad.) a pěvci (Kim Borg, Katia Ricciarelli, Gabriela Beňačková, José Cura, Anne Sofie von Otter, Peter Dvorský, Edita Gruberová, Thomas Hampson, Ruggero Raimondi, Philip Langridge, Renée Fleming, Bernarda Fink, Linda Watson, Eva Urbanová ad.)