Díl V. – Radiojournal, zachránce orchestrů
Počet profesionálních symfonických orchestrů se po r. 1921, tedy po rozpadu Šakovy filharmonie, na pět let vrátil na číslo jedna. Česká filharmonie přežila o vlásek a z profesionálních operních orchestrů koncertní život ještě obohacoval Orchester des Prager Neuen Deutschen Theaters svými pravidelnými symfonickými koncerty a nepravidelnými i orchestr Národního divadla. To ovšem mluvíme o Praze. Neměli bychom ale zapomínat, že koncertní orchestry měla i města s převahou německého obyvatelstva. Především šlo o naše tři nejstarší symfonické orchestry v Mariánských Lázních (zal. 1821), v Karlových Varech (zal. 1835) a Teplicích-Šanově (zal. 1838), které patří i k nejstarším tělesům v Evropě. Karlovarský symfonický orchestr rozhodně překonal regionální rozměr už koncem 19. stol., např. kontinentální premiérou Dvořákovy Novosvětské v r. 1894. S jeho dlouholetým šéfem Robertem Manzerem[1] se brzy setkáme už v první, resp. nulté, sezóně Orchestru F. O. K. Dodejme, že i v Liberci nebo Ústí nad Labem provozovaly operní orchestry symfonické koncerty, podobně jako v Praze.
Roku 1926 vzniká 2. profesionální symfonické těleso Pražský rozhlasový orchestr, resp. Orchestr Radiojournalu (dnešní SOČR), které bude do r. 1933, resp. 1934, poslední. Kromě vysílání toto těleso i veřejně koncertovalo v Radiopaláci v letech 1926-1927 a po nástupu Otakara Jeremiáše jako šéfdirigenta v r. 1929 se od r. 1933 opět k veřejným koncertům vrátilo. Přestávka ve veřejných produkcích byla způsobena nabídkou České filharmonii k přímým přenosům jejích koncertů ze Smetanovy síně [1. přenos ČF byl už 11. 5. 1925][2]. Je nutné říci, že rozhlas tím existenci filharmonie zachránil, neboť její zadlužení se rok od roku zvyšovalo a vyvolávalo ostré polemiky v denících i časopisech. I když nadále hospodařila ČF s deficitem, mohla se opřít alespoň o nějaké jisté příjmy, neboť ani subvence z MŠANO [Ministerstvo školství a národní osvěty] nebyly vždy vypláceny ve slibované výši a včas. Jak později uvidíme, Radiojournal sehrál rozhodující roli i v záchraně Orchestru F. O. K. Na druhé straně pro rozhlas byly obě spolupráce také výhodné, neboť jeho provoz vyžadoval takové penzum hudby, že na něj personálně Orchestr Radiojournalu nemohl stačit.
Z programního časopisu Týden rozhlasu v letech 1934-1935 můžeme vypozorovat určité schéma, které se týká jednotlivých orchestrů. Tak např. každé nedělní ráno už v 7:30 zahajoval vysílání ranní koncert lázeňského orchestr z Karlových Varů. Je užitečné si uvědomit, že pokud nebyl pořad ohlášen jako „Gramofonové desky“, jednalo se vždy o přenosové vysílání. Předchůdce magnetofonu „blattnerfon“ se objevil sice v rozhlase 15. září 1935, nicméně nedalo se na něm stříhat, takže se vlastně pořizovala živá nahrávka, která mohla být jen reprízovaná se všemi případnými chybami. Navíc na 30 minut nahrávky se spotřebovaly 3 km hliníkového pásu, takže se pořady po krátkém čase z prostorových důvodů mazaly.
Další z orchestrů měly podobně jako karlovarský lázeňský orchestr svůj den i obvyklou hodinu vysílání. Z profesionálních orchestrů přispívaly do vysílání hlavně orchestr Uranie s dir. Vlastislavem Antonínem Viplerem[3] [který dirigoval za protektorátu často i Orchestr F. O. K.] a Orchestr Velké operety s dir. Antonínem Kinclem, který řídil F. O. K. např. v r. 1936. Dodejme, že holešovické Lidové divadlo Uranie shořelo v r. 1946 a v divadelním prostoru Velké operety dnes sídlí Divadlo v Dlouhé.
Dalšími orchestry v rozhlasu byly tzv. vojenské hudby. Za všechny jmenujme jen ty nejčastěji vysílané: Hudba 5. polního pluku T. G. Masaryka, dir. št. kpt. Jan Uhlíř a npor. Václav Thier, Hudba 28. pol. pluku Tyrše a Fügnera, dir. št. kpt. Jan Pešta [mimochodem velitel Václava Smetáčka při jeho vojenském cvičení v květnu 1936] a Hudba Národní gardy č. I., dir. Jaroslav Labský. Jak ještě uvidíme, vojenské hudby byly trnem v oku většině profesních organizací, které celkem oprávněně namítaly, že jak v rozhlase, tak i v běžném koncertním životě blokovali finančně zajištění vojenští hudebníci místa svým civilním nezaměstnaným kolegům.
Poslední kategorií byly salónní orchestry. Jmenujme opět jen některé: především Orchestr SOS založený Svépomocným ochranným sdružením v lednu 1934[4], který v rozhlase většinou dirigoval Ignác Händel, dále Pražský salónní orchestr Františka Hertla nebo Salónní orchestr „Naší kavárny“ vedený populárním filmovým skladatelem Erno [Arnoštem] Košťálem. Právě salónní orchestry byly často sestavovány z hudebníků propuštěných z ozvučených biografů.
Po nástupu zvukového filmu v r. 1929 začínají totiž všeobecnou nezaměstnanost rozšiřovat i desítky nezaměstnaných hudebníků z biografů postupně tak, jak jejich domovská kina přecházejí na zvukový film. K tomu se přidávají i hudebníci, kteří museli opustit Německo po r. 1933 především z rasových důvodů. V r. 1934 z těchto důvodů musel opustit své kapelnické místo v opeře Hamburského městského divadla [dnes Státní opera Hamburk] i dirigent Jiří Singer[5], jehož jméno je spojeno s prvními novinovými inzeráty oznamujícími vznik Orchestru F. O. K. v červenci 1934.
Ještě předtím se však musíme seznámit alespoň s některými stavovskými a odborovými organizacemi hudebníků.
Zřejmě dlouho byla nejvlivnější organizací UČH [Unie Československých hudebníků (z povolání)], jejímž tiskovým orgánem byl měsíčník Hudební věstník. Tato UČH se snažila především zajišťovat místa nezaměstnaným hudebníkům a v parlamentu se snažila vybojovat zákonné ukotvení hudebníků na volné noze. Konkurencí bylo OSHČs [Odborové sdružení hudebníků čs.] s tiskovým orgánem měsíčníkem Hudebník. Toto OSHČs hájilo, jak tvrdilo, všechny hudebníky, tzn. i ty, kteří zároveň vykonávali občanská zaměstnání. Jak víme z minulých kapitol, našli se takoví [dobově nazývaní] diletanti téměř v každém tělese, včetně Rudolfa Pekárka. Jak však krize v 30. letech přitvrzovala, začala UČH proti OSHČs vystupovat energičtěji a oba jejich časopisy se jen hemží vzájemnými invektivami.
V roce 1932 vznikla organizace SOS [Svépomocné ochranné sdružení], která byla později důležitá i pro Orchestr F. O. K. Sdružení vydávalo časopis Signal, v jehož prvním čísle se můžeme dočíst, že předsedou byl zvolen JUDr. František Kočí a členem správního výboru pak Antonín Devátý, pozdější zakládající člen Orchestru F. O. K. a podle svých nevydaných pamětí zároveň přítel Kočího.[6] Ten založil SOS jako opozici k Unii, neboť poměrně oprávněně kritizoval její malé výsledky během dlouhých let vyjednávání. Filozofií SOS, jak už bylo z názvu patrné, byla hlavně soběstačnost členů, kteří si aktivně sami budou hledat místa, případně sami si vytvoří těleso, jemuž bude poskytován právní a manažerský servis. Všechny tři zmíněné organizace s mnoha dalšími byly členy zastřešujícího Svazu organizací hudebníků v ČSR. Tento svaz ovšem pro naprosto protichůdné postoje svých členských organizací už ničeho dokázat nemohl.
Bylo zajímavé, že se i tyto tři zmíněné organizace téměř vždy shodly ve svých invektivách proti Vladislavu Šakovi a jeho Pražskému filharmonickému orchestru, jehož podtitul „orchestr nezaměstnaných hudebníků“ byl všem trnem v oku. Šak byl podezírán, že svými snahami naopak nabourá i to málo, co se do r. 1933 povedlo dohodnout.
Nás nadále bude zajímat hlavně Unie Československých hudebníků z povolání (UČH) a Svépomocné ochranné sdružení (SOS), neboť pod křídla UČH se uchýlil Pražský symfonický orchestr, naproti tomu Orchestr F. O. K. zastupoval SOS. Lehce pikantní záležitost, když uvážíme, že oba orchestry založil Rudolf Pekárek, který by se svým profilem [blíže neurčenou dobu úředník v bance] vlastně nejvíce hodil pod třetí organizaci OSHČs.
Ostatní díly seriálu o vzniku F.O.K.
Popisdirigent Robert Manzer
Zdroj: fotosma (e-jirgens.de)
dirigent Vlastislav Antonín Vipler v r. 1937
Zdroj: Radiojournal 24. 4. 1937, r. 15, č. 17, s. 8
dirigent Jiří (Georg) Singer
Zdroj: George Singer Discography | Discogs [2. 1. 2024]
JUDr. František Kočí
Zdroj: Signal, Praha 1. 12. 1933, r. 1, č. 10, s. 3
[1] Robert MANZER (1877-1942), houslista (žák Ševčíka), skladatel (žák Dvořáka, 1901-1906 konc. mistr a dir. orch. v Eberfeldu, 1906-1910 u voj. hudby v Hradci Králové, od 1910 hud. řed. lázeň. orch. Karlovy Vary. Zde založil i Manzerovo smyč. kvatrteto. Zároveň sbrm. Sängerbudu der Sudetendeutschen. Hostoval mj. v Praze, Berlíně, Vídni, Lipsku, Varšavě, Bukurešti, ad. Byl velmi příznivě hodnocen i českým tiskem, neboť v době Henleinových útoků na ČSR i později po odtržení Sudet činila česká hudba podstatnou část repertoáru orchestru. 28. 6. 1935 řídil Orchestr F. O. K. ve Valdštejnské zahradě, v rámci Katolických dnů. Zdroj: KOL. AUTORŮ: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek II. (M-Ž), vydalo Státní hudební nakladatelství n. p. Praha 1965, 1. vyd. Foto v příloze č. 1
[2] Datum in: FUKAČ Jiří, VYSLOUŽIL Jiří: Slovník české hudební kultury, vydalo Editio Supraphon, Praha 1997, s. 793, ISBN80-7058-462-9. V Československém hudebním slovníku osob a institucí, díl I., s. 211 je zmíněno datum 15. 5. 1925, kdy už šlo však o druhý přenos.
[3] Vlastislav Antonín VIPLER (1903-1971): skladatel a dirigent na konzervatoři žák Foerstera, Křičky (skladba), K. B. Jiráka (dir.), v letech 1923-1936 postupně dirigent v Košicích, Pardubicích a v rozhl. orch. v Bratislave, v Praze pak dir. v Uranii a Švandově divadle, 1936 se stává dirigentem a prog. prac. v Radiojournalu až do r. 1971, skladatel operet, některé zfilmované, mj. Na Sv. Kopečku, hudbu nahrál F.O.K. v r. 1934. Zdroj: www.muzeum-hudby.cz/vinyl-detail/vlastislav-antonin-vipler-skladatel-a-d... [2. 12. 2023]. Foto v příloze č. 2
[4] SIGNAL, Praha 5. 1. 1934, r. 2, č. 1, s. 5
[5] Jiří SINGER (1908-1980), česko-německo-izraelský dirigent, 1926 absolvoval Něm. akademii hudby v Praze, 1926-1930 dirigent Nového něm. divadla, 1930-1934, dirigent opery v Hamburku, z ras. dův. návrat do Prahy, 1936-1938 dir. Moravsko-slezského div. V Ostravě, 1939 emigroval do Palestiny, zde spoluzakladatel Palest. opery (později Israel Opera), dir. Izr. filh., Haifa Symphony Orch. a d. V r. 1947 hostoval na 2. roč. PJ u ČF s palest. (rozuměj izr.) autory. Foto v příloze č. 3
[6] DEVÁTÝ, Antonín: Paměti, strojopis (207 s.) pro Český hudební fond uložený v archivu ČRO pod č. 1670, s. 88. Foto F. Kočího v příloze č. 4
