Díl IV. – V. V. Šak a jeho dvě filharmonie
K pochopení všech souvislostí vedoucích ke vzniku Orchestru F. O. K., se musíme zastavit ještě u další osobnosti, která na rozdíl od Rudolfa Pekárka měla na pozdější události sice pouze nepřímý, přesto však důležitý vliv. Jedná se o dirigenta, klavíristu, hudebního podnikatele a skladatele Vladislava V. Šaka.[1] Dodnes je jeho hodnocení velice rozporuplné. Ve své době byl mj. kritizován, že založením druhého symfonického profesionálního tělesa v r. 1919, Šakovy filharmonie [původní název Orchestr Uměleckého klubu], konkuruje České filharmonii a vyprazdňuje tak koncertní sály. Navíc oslovil jako dirigenta Ludvíka Čelanského, který byl už dvakrát odejit z pozice šéfdirigenta ČF. Zároveň byl u českých kritiků Šak v nemilosti, protože nechával hostovat u svého orchestru sice významné, ale německy mluvící dirigenty (Bruno Waltera, Alexandera Zemlinského, José Eibenschütze, Georga Szélla, Leo Blecha, Hanse Pfitznera, Franze Schreckera, a další).[2]
Dokonce si dovolil angažovat dirigenta a skladatele Oskara Nedbala, který byl v té době neprávem vnímán jako příznivec starých poměrů, a proto odmítnut Českou filharmonií, přestože ta na začátku století přežila i díky jeho značné finanční pomoci.[3] Jako šéfdirigent totiž řídil ve Vídni Tonkünstlerorchester v letech 1907-1919, odkud byl ovšem vytlačen po prohrané válce, neboť byl považován za příliš slovanského.
V dobové české kritice byl ohledně Šaka cítit zvláštní rozpor. Pokud jde o koncerty, uznávala, že Šakova filharmonie hraje často posluchačsky náročnější repertoár než Česká filharmonie, nicméně jeho vlastní dirigování bylo převážně terčem kritiky a jeho přístup k reklamě, zcela v rámci dnešního pojetí marketingu, byl v tehdejším hudebním společenství považován téměř za nemravný. Kritikové často psali o Šakově filharmonii, jako o tělese, které bylo založeno, aby se V. V. Šak vůbec dostal k taktovce, čemuž ovšem odporují recenze jeho hostování u německých orchestrů. Především v Hamburské filharmonii 18. 4. 1921 a v Berlínské filharmonii 23. 4. 1921, tedy ještě v době existence Šakovy filharmonie, kdy jeho výkon na rozdíl od českých kritiků jeho pražských koncertů, pochválil[4] dokonce samotný Oscar Bie.[5] Podobný ohlas měl i jeho koncert s Berlínskými symfoniky 30. 3. 1930, který prosákl dokonce i do česky psaného tisku.[6]
Na druhé straně však neváhá Šak inzultovat hudebního kritika a skladatele dr. Vomáčku před koncertem ve Smetanově síni 2. dubna 1921. Jádrem sporu byl Vomáčkův článek v časopise Čas, kde kritizuje Šakovu žádost o státní subvenci ve výši 900 000 Kč.[7] Je zajímavé, že Prager Presse píše pouze o částce 800 000 Kč,[8] naopak Václav Holzknecht později zmiňuje dokonce rovnou milión.[9] Je možné chápat obě strany, i když samozřejmě nikoliv Šakovu inzultaci. Zadluženému Šakovi bylo v té době již jasné, že jeho orchestr bez státní dotace nepřežije, hudební veřejnost zase tušila, že takový postup ohrozí i žádost zadlužené České filharmonie o podporu ze stejného zdroje. Pravdu měli všichni. Ministerstvo školství a národní osvěty v rámci zachování rovnováhy nevyhovělo žádosti ani jednoho tělesa[10] a Šakova filharmonie zkrachovala 1. listopadu 1921. V. V. Šak byl za dubnovou šarvátku odsouzen k pokutě 1000 Kč.
Dnes je možné najít i Šakův pohled na celou řevnivost mezi Českou a Šakovou filharmonií. Mělo jít o peníze, které Šak České filharmonii poskytl na rozšíření počtu hudebníků, za což se měl stát členem nově zakládaného družstva ČF. Do družstva nakonec přizván nebyl, peníze si ČF údajně nechala a Šakovi zůstali na krku hudebníci ze zrušené opery Vinohradského divadla.[11]
Na počátku 30. let se dokonce dostal před soud kvůli pořádání sbírky na postavení Jiráskova pomníku, neboť Jiráskova společnost ho zažalovala. Z vybraných 97 000 Kč získala na pomník pouze 27 000, zbytek údajně padl na provozní náklady. V roce 1934 padl osvobozující rozsudek, nicméně na Šakově pověsti ulpěla další skvrna. To už bylo ovšem po krachu i jeho druhé filharmonie.
O Šakovi píšeme podrobněji i proto, že zval k účinkování se svým tělesem také mnoho mladých a později uznávaných českých dirigentů. Především šlo o Rudolfa Pekárka, Antonína Bednáře[12] a Karla Nedbala[13], synovce slavnějšího Oskara, kteří později spolupracovali s Orchestrem F. O. K, ale i o další, kteří se zapsali do hudebních dějin Československa: např. Josefa (Jožku) Charváta, Antonína Bartáka, Bohumíra Špidru, Václava Kálika.
V roce 1933 se tedy nezmar V. V. Šak objevuje v pražském hudebním životě znovu a zakládá v Praze další orchestr, tentokrát s názvem Pražská filharmonie. Název je však úředně zamítnut, a tak se první koncert obnoveného tělesa konal 11. dubna 1933 pod staronovým názvem Orchestr Uměleckého klubu.[14] Aby si naklonil stále nepřátelskou hudebně-publicistickou obec, zvolil Šak podtitul Orchestr nezaměstnaných hudebníků. Nakonec však těleso zbylé koncerty absolvovalo jako Pražský filharmonický orchestr. Nejzajímavější skutečností je ovšem zmínka o Karlu Marchhartovi,[15] v inzerátech, oznamujících vznik tělesa. Ten byl již dirigentem orchestru kina Lucerna za 1. světové války.[16] Prager Presse pak informuje o dvojkoncertě PFO 23. 4. 1933 v 16 a v 18 hodin na Slovanském ostrově právě pod Marchhartovým vedením. Zároveň se mezi dirigenty objevuje Johann Strauss nejml.,[17] který dirigoval koncert 9. 5. 1933 v Lucerně. Tuto událost zaznamenal Hudební zpravodaj, který zde ukázal, že nevole nad Šakovým počínáním neopustila hudební kritiky, ani stavovské věstníky. Proto si odcitujme článek, kterým se ve snaze o sžíravou ironii znemožnil spíše jeho autor: „Tak zv. Šakova filharmonie pozvala si „krále valčíků“ Johanna Strausse z Vídně k dirigování koncertu v Pražské Lucerně. Zajímavé jest, že filharmonie zřízena byla z nezaměstnaných hudebníků a je tak důsledná, že zaměstnává i nezaměstnané nebožtíky, jakým „král valčíků“ již sto let je.“[18]
Některé koncerty ovšem nesly opět punc výjimečnosti, na kterou byli posluchači u předchozí filharmonie zvyklí. Především šlo o koncert 12. 9. 1933, kde zazněla Mahlerova I. symfonie a Berliozova Fantastická symfonie, 24. 9. pak Novosvětská a Čajkovského Patetická. Oba koncerty řídil V. V. Šak osobně. O dva dny později pak Antonín Bednář řídil opět Novosvětskou, ale i Údolí nového království Vítězslava Nováka (pěvecký part Zdeněk Otava), Sukovo Fantastické scherzo a Foerstrův symfonický obraz Mé mládí. Všechny tři koncerty proběhly ve Smetanově síni a nic nenasvědčovalo tomu, že o měsíc později Pražský filharmonický orchestr skončí stejně náhle jako Šakova filharmonie o 12 let dříve. Zatímco u první filharmonie Šak alespoň zpočátku své hráče přeplácel, takže měli vyšší příjmy než v České filharmonii, tentokrát mu pravděpodobně zlomily vaz blíže neurčené srážky hudebníků z domluvených honorářů, čímž proti sobě popudil i dvě nejvlivnější stavovské hudebnické organizace Unii čs. hudebníků (UČH) a Svépomocné ochranné sdružení (SOS), které ho ovšem ani předtím neměly příliš v lásce. Jak uvidíme příště, během měsíce „zradili“ Šaka i dva z jeho dirigentů Karel Marchhart a Antonín Bednář. To když Rudolf Pekárek přebral hudebníky krachující filharmonie a založil nové těleso Pražský symfonický orchestr (PSO).
PSO se objevuje poprvé v anonci na vystoupení 15. 10. 1933 v Lucerně ještě za řízení Karla Marchharta.[19] Poslední anoncovaný koncert Pražského filharmonického orchestru měl podle anonce v Poledním listě řídit opět Johann Strauss nejml. 23. 11. 1933.[20] Strauss však zřejmě dirigoval stejný den nakonec nový Pražský symfonický orchestr, alespoň podle anonce v listu Venkov.[21] Situace se tedy i podruhé pro Šaka stává neúnosnou, proto znovu opouští Prahu, aby se v ní objevil potřetí až po devíti letech se staronovým Pražským filharmonickým orchestrem 10. 3. 1942.
Tento poměrně nepřehledný rok 1933 je asi nejvýstižněji popisují Dějiny české hudební kultury: „Po letech (1933) se objevil Šak znovu jako šéf Pražské filharmonie, nového symfonického orchestru utvořeného asi z 80 nezaměstnaných hudebníků, vyhoštěných v době krize z ciziny. Pražská filharmonie měla však ještě kratší trvání než Šakův první podnik. Těleso se naštěstí po odchodu svého manažera zcela nerozpadlo, přijalo nový název Pražský symfonický orchestr a v neposlední řadě i díky provozní zdatnosti svého dirigenta Rudolfa Pekárka přežilo počáteční krizi.“[22]
To už se ale ocitáme těsně před vznikem dalšího orchestru, který z mnoha vyjmenovaných jako třetí v řadě přežil až do dnešních dnů. Pravděpodobně mu k tomu pomohl i bizarní název Film Opera Koncert.
Ostatní díly seriálu o vzniku F.O.K.
Vladislav V. Šak
Zdroj: Pestrý Týden: Praha 22. 4. 1933, r. 8, č. 17, s. 2, ISSN 1801-4429
VOMÁČKA, Boleslav: HUDENÍ REVUE, Praha 8. 5. 1919, r. 12, č. 8, s. 342
WEISSMANN in HAMBURGER FREMDENBLATT 19. 4. 1921
kritika přetištěna v: NÁRODNÍ LISTY Praha: 26. 4. 1921, r. 61, č. 113, r. vyd., s. 5, ISSN 1214-1240
BIE, Oscar: PRAGER PRESSE: Praha 26. 4. 1921, r. 1, č. 29, s. 7, ISSN 1213-37
Pozn. k překladu – některá slova u hřbetu skenovaných novin nebyla čitelná.
Od našeho berlínského hudebního referenta jsme obdrželi následující zprávu: Vladislav V. Šak z Prahy zde měl velmi úspěšný koncert s filharmoniky. Jeho vášnivé, hluboce muzikální a dynamicky vzrušující dirigentské umění bylo velkým zážitkem pro posluchače, mezi nimiž jste mohli vidět i pana Tusara s manželkou. Z pražských děl zazněla nejprve čtvrtá symfonie J. B. Foerstera, symfonie Velkého pátku a vzkříšení, ta poctivá a pevně vystavěná a jednoduše procítěná, přesto středověká až do krajnosti. Řízená zvuková kreace, která nás uchvátí hybnou expozicí. Poté Weinbergerovo Scherzo giocoso, věnované Nedbalovi bylo harmonickým, barevným a melodickým dílem, za které sám skladatel vyjádřil poděkování. Na závěr zazněla dvojice Dvořákových Slovanských tanců. Byl to krásný večer, kdyby se nekonal v sezóně tak pozdě, byl by ještě lépe navštíven. Překlad: Jana Pecharová
dirigent Antonín Bednář
Zdroj: Pestrý týden: Praha 24. 1. 1942, r.17, č. 4, s.5, ISSN 1801-4429
dirigent Karel Nedbal
Zdroj: KOL. AUTORŮ: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek II. (M-Ž), s. 672
NÁRODNÍ LISTY: Praha 8. 5. 1915, r. 55, č. 127, s. 7, ISSN 1214-1240
POLEDNÍ LIST: Praha 14. 10. 1933, r. 7, č. 285, s. 4, ISSN 1804-8838
POLEDNÍ LIST: Praha 14. 11. 1933, r. 7, č. 315, s. 2, ISSN 1804-8838
VENKOV: Praha 19. 11. 1933, r. 28, č. 281, s. 8, ISSN 1805-0905
[1] Vladislav Vladislavovič ŠAK (1894-1977): dirigent, klavírista, narozen v Sofii, syn univ. prof. matematiky Šaka, autora bulh.-čes. slovníku a bulh. gen. konzula v Praze. V. V. Šak do Prahy přijel před.1. svět. válkou, dirigent diletantského sym. orch. v Praze (1915-16), opery v Plzni (1917. Veškeré finance vložil do Šakovy filharmonie. Projekt zkrachoval r. 1921, v r. 1933 obnovil filharmonii pod názvem Pražský filharmonický orchestr, který po dalším obnovení provozoval ještě v letech 1942-1948. Mezi léty 1921-1926 dirigoval hlavně Ústeckou filharmonii (tehdy vnímanou jako něm. orch.), 1926-29 šéfdirigentem Sofijské filharmonie, řídil i pražské koncerty Karlovar. sym. orch. (1931), poté dirigent lázeňského orchestru v Liepaji (Lotyšsko). V letech 1953-55 řídil amat. Symfonický orchestr ministerstva zdravotnictví. Foto v příloze 1.
Zdroj: KOL. AUTORŮ: Československý hudební slovník osob a institucí, svazek II. (M-Ž), vydalo St. hudební nakl. n. p. Praha 1965, 1. vyd. a
REITEREROVÁ Vlasta: heslo Šakova filharmonie in: Český hudební slovník (ceskyhudebnislovnik.cz)
[2] O vztahu k něm. hudbě těsně po 28. říjnu vypovídá obrana Brahmse v Hudební revue od Boleslava Vomáčky. Už vůbec to, že kritik považoval za nutné obranu vtělit do kritiky, dokresluje tehdejší stav podobný národnostnímu třeštění po r. 1945:
VOMÁČKA, Boleslav in HUDENÍ REVUE, Praha 8. 5. 1919, r. 12, č. 8, s. 342 (úryvek z recenze v příloze č. 2).
[3] VESELÝ, Richard: Dějiny České filharmonie v letech 1901-1924, Praha 1935, nakladatel neuveden, razítko: V komisi u firmy Fr. A. Urbánek a synové, vydání neuvedeno, s. 35 a s. 47.
[4] WEISSMANN in HAMBURGER FREMDENBLATT 19. 4. 1921, kritika přetištěna v: NÁRODNÍ LISTY Praha:26. 4. 1921, r. 61, č. 113, r. vyd., s. 5, ISSN 1214-1240; (příloha č. 3)
BIE, Oscar: PRAGER PRESSE: Praha 26. 4. 1921, r. 1, č. 29, s. 7, ISSN 1213-3744. (příloha č. 4)
[5] Oscar BIE (1864-1938): historik umění, publicista, kritik, šéfredaktor lit. měsíčníku Die Neue Rundschau (1894-1922), od r. 1921 profesor estetiky na Musikhochschule v Berlíně od 1933 nesměl publikovat a jeho díla byla zakázána. Zdroj: Oscar Bie (1864-1938) – Mahler Foundation [18. 12. 2021].
[6] POLEDNÍ LIST, Praha 1930, r. 4, č. 92, s. 2, ISSN 1804-8838
[7] Šifra V: ČAS, Praha 15. 3. 1921, r.31, č. 62 s. 4, ISSN nenalezeno,
[8] PRAGER PRESSE, Praha 12. 5. 1921, r. 1, č. 45, s. 7, ISSN 1213-3744
[9] HOLZKNECHT, Václav: Česká filharmonie, příběh orchestru, vydalo St. nakl. n. p. Praha 1963, 1. vyd., s. 81.
[10] KUNA, Milan: Václav Talich. Šťastný i hořký úděl dirigenta, Nakl. Academia, Praha 2009, 1. vyd., s. 152, ISBN 978-80-200-1793-2.
[11] Vztah V. V. Šaka a ČF z pohledu Šaka in: ŠULC, Miroslav: Cesta k nesmrtelnosti Oskara Nedbala, vydalo nakladatelství Jaroslava Poberová, Praha 2007, ISBN 978-80-903601-7-4, s. 223
[12] Antonín BEDNÁŘ (1896-1949): dirigent, sbormistr, skladatel, klavírista, žák K. B. Jiráka a F. Spilky (dir.), J. B. Foerstera (sklad.), a J. Heřmana (kl.). Sbormistr (mj.) Vinohradského Hlaholu, založil Pěvecké družení pražských učitelů, dirigoval Šakovu fil., jako host ČF, Vídeňské symfoniky, a d. Zdroj: Český hudební slovník (ceskyhudebnislovnik.cz) [2. 9. 2021]. Foto v příloze č. 5
[13] Karel NEDBAL (1888-1964): dirigent, sbormistr, skladatel, žák Foerstera a Nováka v komp., violista v Tonkünstler orchestru, dirigent v Záhřebu, Plzni, šéf opery v Olomouci (1920-28 a 1941-45) a v Brně (1938-40), po válce dirigent ND. Zdroj: Český hudební slovník (ceskyhudebnislovnik.cz) [2. 9. 2021]. Foto v příloze č. 6
[14] Šifra st.r.: POLEDNÍ LIST, Praha 13. 4. 1933, r. 7, č. 3, s. 2, ISSN 1804-8838.
[15] Karel MARCHHART: (?-1935): za 1. svět. války dirigent orchestru Lucerna, poté dir. v bio Louvre a Tylově divadle v Nuslích. Jeho jméno se pak krátce objevuje až se založením Pražského filharmonického orchestru v r. 1933. V pamětech Václava M. Havla Mé vzpomínky se objevuje jeho jméno zkreslené na Machard i s pravděpodobným časovým zkreslením doby jeho působení v Bio Lucerna.
Zdroj: HAVEL, Václav M.: Mé vzpomínky, vydala Knihovna Václava Havla, o. p. s., Praha 2018, 2. vyd., ISBN 978-80-87490-97-6, s. 610
[16] NÁRODNÍ LISTY: Praha 8. 5. 1915, r. 55, č. 127, s. 7, ISSN 1214-12 (příloha č. 7.)
[17] Johann STRAUSS nejml. (1866-1939: někdy uváděn i jako Johann Strauss vnuk, byl synem Eduarda Strausse, tudíž Johann Strauss ml. byl jeho strýcem. V 30. letech řídil často koncerty v Praze, většinou sestavené ze skladeb svých příbuzných. Velmi často dirigoval Pražský symfonický orchestr, nicméně 3. 3. 1938 dirigoval v Lucerně i Orchestr F. O. K.
[18] HUDEBNÍ ZPRAVODAJ, Praha: 25. 5. 1933, r. 2, č. 5, s. 7
[19] POLEDNÍ LIST: Praha 14. 10. 1933, r. 7, č. 285, s. 4, ISSN 1804-8838 (anonce v příloze č. 8).
[20] POLEDNÍ LIST: Praha 14. 11. 1933, r. 7, č. 315, s. 2, ISSN 1804-8838 (anonce v příloze č. 9).
[21] VENKOV: Praha 19. 11. 1933, r. 28, č. 281, s. 8, ISSN 1805-0905 (anonce v příloze č. 10).
[22] KOL. AUTORŮ: Dějiny české hudební kultury 1890–1945, II. díl. Vydalo nakl. Academia, Praha 1981, 1. vyd., s. 15.
