Díl III. – Orchestrální sdružení Kovařovic
Přestože Orchestr F. O. K. vznikl až v r. 1934, souvisí s jeho dějinami dnes již neznámé těleso založené Pekárkem o 13 let dříve. Jednalo se o Orchestrální sdružení Kovařovic a je pozoruhodné, že první o tomto orchestru psal náš známý z minulé kapitoly František Kafka v zaslaném článku „Zakladatel FOKu“. Jak již víme, článek z r. 1983 ležel i s průvodním dopisem nepovšimnut v archívu FOK ještě mnoho let. V roce 1991 se podobná informace objevila na opačné straně zeměkoule a s knihou Životy 14 pozoruhodných přistěhovalců se dostala do Prahy v r. 1993, opět aniž by byla dále citována. Kupodivu se informace o Orchestrálním sdružení Kovařovic objevuje i v archivu ND, a to v životopise posledního zaznamenaného dirigenta tělesa Otakara Kozla, kde se píše: „Ve spolku Kovařovic přišel do styku s orchestrem.“[1]
Historie tohoto sdružení se začala psát zároveň s otevřením sokolského kina Vzlet[2] ve Vršovicích a také s ním úzce souvisela. Dne 1. 12. 1921 tam proběhl první symfonický koncert Orchestrálního sdružení Kovařovic. Biograf byl otevřen jen o pár týdnů dříve. Koncert byl anoncován i v tehdejším tisku, např. v deníku Národní listy z 27. 11. 1921.[3] Rudolf Pekárek svůj první založený orchestr pojmenoval po Karlu Kovařovicovi, šéfu opery Národního divadla, od jehož předčasného smrti 6. 12. 1920 uplynul tehdy necelý rok. Jak je z názvu patrné, mladý Pekárek si tohoto slavného dirigenta velmi vážil.
Konkrétní datum založení však chybělo i tomuto orchestru. Vodítkem se tak staly jiné dvě zdánlivě nesouvisející události. 3. listopadu 1921 přinesl deník Tribuna[4] oznámení, že končí Šakova filharmonie, kde Rudolf Pekárek podle svých slov působil v závěru její existence jako dirigent promenádních koncertů. O pár dní později, dne 12. 11. 1921, bylo slavnostně otevřeno sokolské kino Vzlet, které muselo, stejně jako ostatní honosnější biografy němé éry filmu, najmout orchestr. Z toho vyplývá, že bylo potřeba zajistit hudebníky již před začátkem provozu.
A tak 1. 12. 1921 Orchestrální sdružení Kovařovic v kině Vzlet poprvé koncertovalo. Bohužel se patrně již dnes nedozvíme, jaké tehdy hrálo skladby, nicméně to, že se koncert opravdu konal, dosvědčuje anonce na druhý symfonický koncert v kině Vzlet, která se objevuje Národních listech 16. 2. 1922:[5] „Agilní toto sdružení, jež tak krásně uvedlo se prvním koncertem, přednese tentokráte skladby Smetanovy, Dvořákovy, Beethovenovy, Schubertovy a Wieňavského [sic!].“
Zároveň si můžeme i ukázat, že orchestr bia Vzlet byl chválen denním tiskem, což nebylo, nepočítáme-li inzeráty zadané do deníků samotnými biografy, tehdy zdaleka běžné. V rubrice Film deníku Venkov z 2. 2. 1922 se můžeme dočíst: „Sokolský biograf »Vzlet« ve Vršovicích vlastní svépomocí členstva vybudovaný je jedním z největších biografů ve Velké Praze……Hudební orchestr je znamenitě veden.“[6] Jak uvidíme z následující citace, bylo sdružení spíše výběrovým tělesem z hudebníků orchestru kina Vzlet. Jedná se o anonci v Národních listech na vystoupení 19. 4. 1923: „V biografickém orchestru účinkovati budou členové vršovického hudebního sdružení Kovařovic.“[7]
I když ani zde není zakladatel a dirigent sdružení výslovně uveden, je nepochybné, že jde o Rudolfa Pekárka. Přes své mládí měl totiž už zkušenosti z řízení koncertů během první světové války a zřejmě už tehdy prokazoval své organizační schopnosti všemi jeho spolupracovníky i později tolik oceňované.
Než se pustíme do výčtu koncertů, ze kterého se bohužel zachovaly až na jedinou recenzi jen anonce, musíme si vysvětlit důležitou věc. Tehdejší orchestry biografů nebyly zdaleka obsazeny jen profesionály, ale i hudebníky, které dobové kritiky označovaly za diletanty. Toto označení však nemělo hanlivý nádech, jak bychom ho vnímali dnes. Vyspělost poloprofesionálních muzikantů byla tehdy velmi vysoká, neboť v době teprve se rodící záznamové techniky byla často jediná možnost slyšet hudbu pouze tehdy, když si ji sami zájemci zahráli. Nicméně to byl zřejmě důvod, proč svůj první orchestr označil Pekárek jako orchestrální sdružení. V té době byla známa už dvě „diletantská“ orchestrální sdružení. Pražské, které řídila taková esa jako Václav Talich, Otakar Ostrčil nebo Iša Krejčí, a brněnské, které proslavil především Vladimír Helfert. Dodejme, že jeho předchůdcem u dirigentského pultu byl JUDr. Rudolf Smetáček (1878-1946), otec 2. šéfdirigenta Orchestru F. O. K., který jako úředník Ministerstva zemědělství v Brně několik let působil. Ostatně i proto se tam roku 1906 Václav Smetáček narodil.
Důvod přívlastku Kovařovic, který k názvu tělesa Pekárek připojil, tak zřejmě tkvěl i ve snaze odlišit se od obou slavnějších sdružení. Pouze pět koncertů můžeme považovat za skutečně prokazatelné. Už zmíněný první z 1. 12. 1921, další tři, na které Pekárek vzpomíná v naší oblíbené australské knize a zatím jediný recenzovaný koncert. První koncert ze vzpomínek již nelze datovat a jeho recenze z neupřesněných pražských novin hovoří o: „tělesu o 70 členech, [které bylo] skvěle dirigováno R. Pekárkem…všeobecná chvála…velice úspěšného hudebního večera.“[8] Podle Pekárkových vzpomínek následovaly koncerty 6. března 1925 na Žofíně, kde byli na programu autoři [bez uvedení skladeb] Mozart, Haydn, Schubert a Boïeldieu, a především 4. dubna 1925 ve Smetanově síni, kde byla provedena předehra k opeře Libuše, Šárka, Novosvětská a dále dvě blíže neurčené operní árie.
K ostatním koncertům máme pouze anonce, a to na 22. 3., 16. 11. 1922 v kině Vzlet a 16. 2. 1923 na Žofíně. Jedinou výjimkou je recenze koncertu 18. 11. 1925 uveřejněná kritikem bez šifry opět v deníku Národní listy dne 24. 11. 1925: „Orchestrální sdružení Kovařovic z Vršovic účinkovalo při symfonickém koncertu Severočeské besedy 18. t. m. ve Smetanově síni……vede si pod taktovkou svého inteligentního dirigenta Rudolfa Pekárka velmi zdatně.“[9] Kritika dále chválí i prof. B. A. Wiedermanna,[10] virtuózního varhaníka, jehož účast na stejném koncertě musíme považovat za potvrzení vysoké úrovně orchestru i dirigenta.
Tuto úroveň ostatně potvrzuje i anonce předcházejícího koncertu 25. 10. 1925, kterou uveřejnila Národní politika 20. 10. 1925.[11] Je zde inzerováno i účinkování tehdejší primadony Národního divadla Gabriely Horvátové[12] a celý koncert ve Smetanově síni měl proběhnout pod záštitou primátora Karla Baxy.
Rok 1925 se zdá být vrcholem působení Orchestrálního sdružení Kovařovic. Pozdější anonce vystoupení jsou už sporadické, vynořuje se zde už zmíněné jméno dirigenta Ing. Otakara Kozla, který vedl sdružení při matiné v kině Vzlet 28. 11. 1926. S jeho jménem se můžeme později setkat i u Studentské filharmonie, např. 18. 4. 1934 v Radiopaláci[13] nebo v Nár. divadle, kde 21. 6. 1935 dirigoval jednu reprízu Hubičky. Vůbec poslední záznam o orchestru nacházíme v Národních listech z 1. 12. 1927, kdy má „hudební sdružení Kovařovic účinkovat tuto neděli [tj. 4. 12.] o 10 hod. dopolední při šermířské akademii v bio Vzlet“. Pravděpodobně se shodneme, že je to poněkud neslavný závěr sdružení, které ještě o dva roky dříve účinkovalo v nejlepších sálech v Praze.
Mezi lety 1925 a 1933 nastává v životě Rudolfa Pekárka jakési období „temna“. Jeho jméno se v rozmezí těchto let v tisku vůbec nevyskytuje, s jedinou, zato podstatnou výjimkou: Rozvoj, týdenník [sic!] českých pokrokových židů informuje o svatbě pana Rudolfa Pekárka, zástupce pivovaru v Praze, a slečny Terry Guttmannové ze Sušice 12. 4. 1931 o půl 12 v synagoze v Jeruzalémské ulici.[14]
Terry Pekárková prožila svůj dlouhý život s Rudolfem skutečně v dobrém i ve zlém. Společně byli deportováni transportem B do ghetta v Lodži, kde byli pravděpodobně v roce 1944 rozděleni při jeho uzavření. Slib, který si dali při svém loučení, že se sejdou po válce ve svém bytě v Konviktské ulici č. 5 si téměř neuvěřitelně splnili. V roce 1948 Terry oddaně provázela svého manžela do Austrálie, aby tam v Perthu a v Brisbane zažila umělecky nejbohatší část jeho života.
Ostatní díly seriálu o vzniku F.O.K.
Foto kina Vzlet za 1. republiky
Zdroj: ČVANČARA, Miroslav, ČVANČARA, Jaroslav: Zaniklý svět stříbrných pláten, po stopách pražských biografů, vydalo nakladatelství Academia Praha 2011, 1. vyd., s. 186 ISBN 978-80-200-1969-1.
Foto kina Vzlet dnes po rekonstrukci
Foto: autor
NÁRODNÍ LISTY, Praha 27. 11. 1921, r. 61, č. 326, s. 5, ISSN 1214-1240
TRIBUNA, Praha 3. 11. 1921, r. 3, č. 234, več. vyd., s. 2 ISSN 1805-7179
NÁRODNÍ LISTY, Praha 16. 2. 1922, r. 62, č. 47, s. 4, ISSN 1214-1240
VENKOV, Praha 2. 2. 1922, r. 17, č. 28, s. 7, ISSN 1805-0905.
NÁRODNÍ LISTY, Praha 24. 11. 1925, r. 65, č. 24 več. vyd., s. 2, ISSN 1214-1240
prof. Bedřich Antonín Wiedermann
Zdroj: ČERNUŠÁK, Gracian, Bohumír ŠTĚDROŇ a Zdenko NOVÁČEK.
Československý hudební slovník osob a institucí, Sv. 2: M-Ž. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965, s. 672
NÁRODNÍ POLITIKA, Praha 20. 10. 1925, r. 43, č. 287, s. 4, ISSN 1805-2444
Gabriela Horvátová
Zdroj: RJ 21. 11. 1936, r. 14, č. 47, s. 1*
[1] Ing. Otakar KOZEL (1892-1940), syn houslisty Ot. Kozla (konc. mistra orch. ND), vystudoval techniku, byl zaměstnán v Křižíkových závodech, v letech 1926-29 studoval dirigování na Pr. konzervatoři, hostoval mj. u dir. W. Furtwänglera nebo N. Malka, sbrm. žižkovského sboru Smetana, dir. Studentské filharmonie, založil Opera-studio.
Zdroj: Archiv ND (narodni-divadlo.cz) [1. 12. 2023]
[2] Kino Vzlet: Biograf postavený Sokolem, otevřený 12. 11. 1921, foto
v příloze č. 1
[3] NÁRODNÍ LISTY, Praha 27. 11. 1921, r. 61, č. 326, s. 5, ISSN 1214-1240 (rubrika týdenní přehled koncertní). Článek v příloze č. 2
[4] Šifra -hk: TRIBUNA, Praha 3. 11. 1921, r. 3, č. 234, več. vyd., s. 2, ISSN 1805-7179 (článek v příloze č. 3).
[5] NÁRODNÍ LISTY, Praha 16. 2. 1922, r. 62, č. 47, s. 4, ISSN 1214-1240 (článek v příloze č. 4).
[6] VENKOV, Praha 2. 2. 1922, r. 17, č. 28, s. 7, ISSN 1805-0905 (článek v příloze č. 5).
[7] Národní listy 12. 4. 1923, r. 63, č. 99 (več. vyd.), s. 2, ISSN 1214-1240
[8] VOLEK, Zdeněk: Rudolf Pekárek 1900-1974. In: BRÄNDLE, Maxmilian (ed.): Queensland Experience, The Life of 14 Remarkable Migrants, vydalo nakladatelství Phoenix Publications Brisbane 1991, s. 154, ISBN 0-949780-16-2.
[9] NÁRODNÍ LISTY, Praha 24. 11. 1925, r. 62, č. 24 (več. vyd.), s. 2, ISSN 1214-1240. Článek v příloze č. 6.
[10]Bedřich Antonín WIEDERMANN (1883-1951): varhaník, pedagog, skladatel, organizátor hudebního života, varhany studoval u Josefa Kličky, skladbu u Vítězslava Nováka. Od 1920 profesor Pražské konzervatoře, od 1946 profesor HAMU. Foto v příloze č. 7
Zdroj: Český hudební slovník (ceskyhudebnislovnik.cz) [1. 11. 2023].
[11]NÁRODNÍ POLITIKA 20. 10. 1925, r. 43, č. 287, s. 4, ISSN 1805-2444 (článek v příloze č. 8).
[12]Gabriela HORVÁTOVÁ (1877-1967): chorvat. pěvkyně (nar.ve Varaždínu), po hostování v Grazu, Düsseldorfu, Kolíně Nad Rýnem a Vídni se od r. 1903 usadila v Čechách, kde se stala členem opery ND role: Libuše, Carmen, Kostelnička (mj. při pražské premiéře r. 1916 v ND i jako herečka v němém filmu Její Pastorkyňa z r. 1929). 1930 odchází z ND, 1961 končí s um. kariérou koncertem v Rudolfinu (v 84 letech!). Foto v příl. č. 9
Zdroj: Gabriela Horvátová - Životopis / Info - FDb.cz [1. 11. 2021]
[13] LADMANOVÁ Milada: Český hudební život 1933-1938, strojopis (1033 s.) pro Český hudební fond uložený v archívu ČRo pod č. 515, s. 128.
[14] ROZVOJ, týdenník českých pokrokových židů, Pardubice: Leo Vohryzek 10. 4. 1931, r. 38, č. 15, s. 4, ISSN 1801-0016.
